.png)
"Vaše dítě už není dítě!" To je nejčastější věta, kterou od nás slyší rodiče klientů, když k nám do SKOKU do života přijdou poprvé. Co dělat a čeho se vyvarovat? Toto jsou naše zkušeností z práce s lidmi s intelektovým znevýhodněním, aby nikdy neskončili v ústavu.
Často se setkáváme s paradoxem milujících rodičů, kteří svou péčí a láskou zastaví vývoj člověka a jeho osamostatnění natolik, že se jejich dítě prvně ocitá doma samo, když zemřou, s jejich mrtvolou. V takové chvíli pak systém hledá nejrychlejší a nejbezpečnější řešení a to je stále péče velké instituce, ústavu… SKOK do života je tu proto, aby tato situace nenastala. Pracujeme v systému trénuj - pracuj - bydli, což vede naše klienty k úplnému osamostatnění se od rodiny do 30 let věku.
Mylné představy o výchově a budoucnosti:
- Obětuji se dítěti, nemám jinou možnost.
- Dokud budu žít, bude se mít moje dítě dobře.
- Nemohu chodit do práce, protože se starám o dítě.
- Jsem rád, že mé dítě pěkně jí. Jídlo je jediným smyslem života mého dítěte.
- Dítě si s ostatními vrstevníky nerozumí, nepotřebuje je.
- V 18 letech dítěti "pro jistotu" omezíme svéprávnost. Pro jeho dobro a bezpečí.
- Mé dítě bude dítětem napořád, jeho vývoj ustrnul na 8 letech.
- Čím déle může mé dítě chodit do školy, tím lépe.
- Dokud budu žít, nepotřebuje bydlet někde jinde. Já se o něj postarám nejlépe. Máme se spolu hezky.
- Naspořím dítěti peníze, aby se mělo dobře po mé smrti.
- Léky nikdy nebo na vše.