Co tedy mohu udělat pro to, aby se mé dítě s mentálním postižením nedostalo do ústavu?

I když je na začátku mé dítě zcela závislé na mé péči, na tom, co mu ukážu, co ho naučím a je spokojené jenom se mnou a potřebuje veškerou mou pozornost, nemohu mu obětovat svůj život, vše co umím, co mě baví.

Nemohu čekat, že mí blízcí budou chápat mou potřebu se dítěti obětovat a vynahradit mu, co mu chybí. To, že mám dítě s postižením neznamená, že mě ostatní členové rodiny nepotřebují. Je důležité pečovat o partnera a sourozence stejně jako o dítě. V budoucnu, kdy se o dítě nebudu starat, bude rádo, že může navštěvovat své sourozence, že má oba rodiče.

100% péče a pozornosti pro dítě = můj osamělý, nezajištěný život za 30 let. Strach a úzkost z mé samoty budou bránit dítěti v jeho vlastním životě. Budeme spolu žít tak dlouho, dokud se o něho budu zvládat starat, dokud neumřu. Pak už ale bude pozdě na to, hledat mu bydlení s kamarády, kde se naučí spokojeně žít beze mě. Pak už zbyde jen možnost pobytové služby, ústavu. Dost riskuji, že mé dítě bude prvně samo doma s mou mrtvolou, bude otřeseno z mé ztráty a následně přestěhováno do pobytové služby, kde bude právě volno, do cizího prostředí, mezi cizí lidi. “Nikdo se o mé dítě nepostará lépe než já!” Tak to má většina z nás. Nejlépe jsme se měli u rodičů, přesto jsme se od nich osamostatnili a máme vlastní život.