Co tedy mohu udělat pro to, aby se mé dítě s mentálním postižením nedostalo do ústavu?

V životě se může stát cokoliv. Nikdo z nás neví, jak dlouho tu bude. Omezit dítě v jeho právech znamená na roky svěřit jeho život do rukou jiného člověka či instituce. Mé dítě sice neumí dobře počítat, v hodnotě peněz se ztrácí a když mu svěříme větší obnos peněz, buď je hned utratí nebo do nekonečna spoří. To ale není důvod ho bez potřebných zkušeností a mnohaletého systematického tréninku omezit na jeho právech. Omezit lze totiž snadno, práva navrátit je o mnoho těžší. V dnešní době lze díky internetovému bankovnictví, náhradních institutů k opatrovnictví a svěřenských fondů udělat sadu opatření, které mé dítě udrží v bezpečí, zabrání ztrátám a zpronevěře… Zároveň však nechávají cestu k rozhodování o jeho financích v jeho rukách. To však neznamená, že na toto rozhodování bude sám, že si k němu nemusí vyžádat podporu druhých osob.

Také si je potřeba uvědomit, že každý z nás má jiný životní styl a jiné priority. Já nejsem mé dospělé dítě. Je velmi pravděpodobné, že až bude moje dítě dospělé, v pohledu na svět a finance se neshodneme. Samozřejmě má vše své hranice, ale je potřeba umět odhlédnout od vlastního názoru a nechat své dítě svobodně žít i „utrácet“. Pokud toho já, jako rodič nejsem schopen, mohu si vyžádat pomoc např. profesionálního podpůrce nebo sociální služby. Takové rozhodnutí neznamená, že se o dítě nechci starat, nebo že ho nemám rád. Takové rozhodnutí je zodpovědné a pomůže mi zachovat hezký vztah s dítětem.