Co tedy mohu udělat pro to, aby se mé dítě s mentálním postižením nedostalo do ústavu?

Podání léků sice patří mezi dostupná a „rychlá“ řešení psychických obtíží a náročného chování, mnohdy však neřeší příčiny, pouze omezuje „nežádoucí projevy“ a tím i život člověka. Tak jako se naše společnost dělí na odpůrce medikace a Ty, kteří medikamenty léčí vše, je i ve vztahu k lidem s intelektovým znevýhodněním potřeba hledat střední cestu. Pokud má mé dítě např. epilepsii nebo diabetes, může příklon k alternativním způsobům léčby výrazně omezovat jeho aktuální kvalitu života a možnost začlenění mezi kamarády, prohloubit jeho handicap a zkrátit jeho život. I když je nástup užívání léků mnohdy drastický, z dlouhodobého pohledu se rozhodně vyplatí. Naopak v oblasti psychiky a náročného chování by medikace neměla být první volbou. I když je snadno dostupná a účinky se dostaví nejpozději do „3 měsíců“, často neřeší příčiny a výrazně omezuje šanci na budoucí plnohodnotný život. Diagnostika psychických onemocnění je v případě osob s intelektovým znevýhodněním velmi obtížná a je nezbytné se opírat o dlouhodobá pozorování ve všech prostředích, kde se moje dítě pohybuje, hledat příčiny a řešení, vysvětlovat a intenzivně trénovat. Důležitá je spolupráce odborníků, učitelů, sociálních pracovníků a rodiny. Pokud tato opatření nestačí, není hanbou využít medikace tak, aby naše dítě nežilo vyčleněno od ostatních, hlídáno za „zavřenými dveřmi“.

Vždy musíme mít na paměti, že se vyvíjí osobnost každého z nás i farmakologické prostředky. Veškerá medikace by vždy měla podléhat revizím a zdůvodnění, zda je stále potřeba.