Nevím, jak je o teď, ale tehdy to takový bylo. Nějakýho kluka tam třeba hodili do krabice. Byl to postiženej kluk, byl tam zlej vychovatel. Hodili ho do krabice a zvalchovali. Když jsem chodil do internátní školy, tak tam mě zase mlátili žlutou tyčí přes ruce nebo přes záda. Tam by se nikomu nelíbilo, řvou tam a jsou tam zlí.

 

Mělo byt to být tak, jako je tady (pozn. chráněné bydlení SKOKU do života), tady je hezky. Tady jsou na mě hodní, můžu chodit na výlety, do práce.

Honza

* * *

 

Přála bych si, aby ústavy zrušili. Proč? Protože v ústavech se lidi nic nenaučí, neosamostatní se a nemají žádnou zodpovědnost. Člověk se tam necítí jako doma. Je tam zavřenej, nemá žádnou svobodu. Musíš být do určité hodiny na baráku, když chceš jít ven, oni tě pustí, ale musíš se dovolit. Když chceš kamokoli jít – do města, do kina,… musíš mít povolení. Když seš doma, je to volnější, jsi svým pánem, co si uděláš, to máš, prostě. Tam ne. Máš čas, kdy musíš být na jídle, kdy musíš vstávat,...

 

K některým těm lidem, co jsou na vozíčkách se chovali hrozně. Museli dlouho čekat, když chtěli na záchod, na jídlo, nebyl tam pracovník, aby jim pomohl. Když tam byl aspoň někdo jako já, kdo mohl chodit, tak jim pomáhal. Vozila jsem je třeba na záchod a oni když mohli, tak si tam pak přelezli, to už jsem nezvládla. Když se člověk častěji počůrával, tak ho dali do postele a dali mu pemprsky místo toho, aby mu pomohli dostat se na záchod, aby se s ním nemuseli tahat. Já jsem byla jiná, než ostatní, dost mi to dávali najevo, protože jsem přišla z léčebny a pro ně jsem nebyla normální, jenom proto, že jsem mentálně postižená.

 

Lidi, co jsou v ústavu pak mají strach vrátit se do normálního života. Je to tam psychicky ubíjející, hodně klientům se tam zhoršil zdravotní stav, protože přestali bojovat, ztratili zájem, takže byli schopní celý den jen koukat z okna a to je na palici.

 

Prostě si myslím, že ty ústavy nejsou dobré. Myslím si, že lidi jako já – mentálně postižení, nebo kteří jsou na vozíčku, můžou být normálně na chráněných bydleních. Tady to je jako jedna velká rodina, naučíme se tu péct, vařit, prát, uklízet, žehlit. Tady to je volnější, je to tu jako doma. Můžeme si o spoustě věcí rozhodovat sami, nemusíme mít povolení, když chceme třeba ven nebo do společnosti. Můžeme jít i sami, v ústavu jsme sami nemohli, museli jsme u sebe mít vždycky pracovníka. Tady se můžeme sami vykoupat, tam jsme museli mít dozor. Tady na tom chráněném bydlení je prostě větší volnost.

Bety

- - -